Charakteristickým obsahem obrazů Ewy Nemoudry jsou figurální kompozice přecházející místy až v žánrové scény, jejichž poetika je dosahována specifickým rukopisem zjednodušujícím obrazové komponenty často až na znak, při skladebném uspořádávání blízkém dětským vystřihovánkám. Výrazové roztříštění obrazů je zde prostředkem k volnějšímu rozestavění postav do symbolického prostoru, přičemž nabývají imaginace a docilován i prostřednictvím – ze surrealismu vycházejícím –tématizováním a prostupem časových rovin, skladbou paralelních příběhů, prolínáním vzpomínek s aktuálním dějem v prvním vizuálním plánu. Zobrazovaný kaleidoskop světla koláž obrazových hrdinů a jejich příběhů je při tom dramatizován, ale i zlyričtěn vystupujícím koloritem kompozic, duší obrazů jsou barevné tonality i kontrapunktní akordy modré, zelené, žluté lomené červené barvy. To vše spolu se schopností obrazů spouštět v mysli diváků hru představ seriálových dějů, je zřejmě i podkladem magického kouzla, které na nás z obrazů dýchá.
Námětem obrazových příběhů tvorby Ewy Nemoudry jsou vesměs reflexe vlastního života, volné transformace vzpomínek na osobní zážitky. Proto v obrazech nacházíme muzikanty, výjevy z kavárny s mondénními detaily oblečení hrdinů "s korzety, rukavičkami, klobouky či střevíci, ale i s doplňky typu psíku", častým tématem je vztah partnerské dvojice. Dokladem toho, že umělkyni však nejde pouze o zachycení "svého malého světa", ale i o zobecnění, jsou ve scénách vkomponované metaforické "létající" postavy i přímo námět létající baletky (pro lapidárnost čtivosti vybavené humornými křidélky).
V mnoha směrech, v celkovém vyznění obrazů, bychom mohli přitom odkazovat na uplatnování prvků, postupů a forem naivního umění, ale i třeba expresionismu či imaginativní malby: abychom se však vyhnout se zavádějícímu zařazování, spíše poukažme na celkovou básnivost malířské výpovědi Ewy Nemoudry, na její blízkost k rodu tvorby takových osobností obrazové poetiky jako jsou Marc Chagall (či i Paull Klee a další).
Takto, obsahem i formou, jsou obrazy Ewy Nemoudry jakousi vizuální obdobou commedia dell arte: svou burleskností, ironizujícím až kritickým, při tom však chápavým a laskavým pohledem na věci člověka (což při úsměvnosti nebrání i obsažení momentů nostalgie, spleenu či smutku), zvláště však charakterem samovolného budování obrazové skladby. Živá fantazie umělkyně, poetická oslava každodenního života v symbiosa se snovým světem představ, schopnost spojovat narativní prvky se sumárními výrazovými prostředky, to vše jsou klady jejího díla, naplňující i podmínky k dosažení dnes tolik potřebného integrálního nazírání a chápání světa. A v tom spočívají i skutečné umělecké hodnoty, které bychom měli v tvorbě Ewy Nemoudry ocenit.
„Poetika obrazů Ewy Nemoudry„
Ivo Janoušek Praha 1995